Jak jsme pomohli v Srbsku

Cesta

Vyjíždím ze Zlína v 5 hodin ráno, v Brně se setkávám s Josefem a společně jedeme k Evě pro detailní pokyny :)

V garáži nakládáme věci dle požadavků lidí z tábora. Chtěli hlavně oblečení pro děti, mají tam i miminka a jednoho novorozence. Protože je tam i dost stanů, bereme i spacáky a pár pytlů s oblečením pro dospělé. Tábor, kam se vydáváme je dle informací menší. A tak po zkušenostech se srbskými celníky zaplníme jen asi polovinu dodávky. Kolem osmé hodiny vyrážíme z Brna. Cesta ubíhá dobře, což se projevuje na veselé náladě naší posádky :)

Hraniční přechod se nám napoprvé nedaří překonat. Zkoušíme tedy jiný přechod. Vyšlo to. Vjíždíme na srbský venkov vstříc dobrodružství.


Nepřístupný tábor

Po příjezdu do tábora zjišťujeme dvě nemilé skutečnosti. Za prvé tam není náš kontakt. Za druhé nás tam manažer tábora bez povolení odmítá pustit. To druhé jsme ale tak nějak čekali :) Naštěstí se nás ujali ostatní obyvatelé tábora a náš kurdský kontakt je brzy na místě. Společně s původně odmítavým manažerem se domlouváme na předání věcí na plácku za táborem. To mu kupodivu nevadí. Ještě nám děkuje, že těm lidem pomáháme. Dojetí je oboustranné :)

Předání sbírky

Organizace se ujímají sami obyvatelé tábora nebo chcete-li "uprchlíci". Nejprve nám přivádějí děti a rodiče od nejmenších cvrčků podle jejich momentální situace. Pak přicházejí na řadu dospělí a my vyprazdňujeme dodávku. "Předáci" si ještě vyjasňují, co kdo dostal. Domlouvají se mezi sebou na výměnách. Trochu mi to připomíná smlouvání, jak bych si ho představoval na arabském tržišti. Je to skutečně temperamentní národ :) Naše opravdu vřelé rozloučení probíhá také mimo tábor. Do tábora nás manažer stále nechce pustit a ani my nechceme činit problémy a komplikovat místním jejich nelehkou situaci. Všichni obdarovaní odcházejí a já se ještě věnuji malému chlapci, který má velmi ošklivou vyrážku na obličeji. Jeho stav jsme již dříve konzultovali s lékaři. Zjišťuji, že na základě našich podnětů ho již prohlédli v místní malinkaté nemocnici a dali mu na ekzém krém. Tentokrát se jeho opatrovatelé nedali tak lehce odbýt :) Zdá se, že po několika málo dnech lék zabral a malý pacient bude v pořádku.


Něco málo k navštívenému místu

Tábor se nachází v lese na kraji městečka Sombor. Je zde jedna zděná budova, kde jsou ubytovány nejmenší děti a ženy. Většina ostatních dospělých spí na dvoupatrových postelích ve velké montované hale zastřešené plachtou a samozřejmě bez vytápění. Pak je tam menší louka, kde pod stany nocují single muži a někdo i jen pod širým nebem. Sociální zařízení se nachází ve 4 samostatných "buňkách". V další z těchto "buněk" má srbský manažer tábora kancelář. Vše je zřízeno a hrazeno Evropskou unií. Poblíž tábora je i dětské hřiště. Myslím, že pro krátkodobý pobyt je to místo jakž takž přijatelné. Pro život na delší dobu je to ale fakt mizérie.

S jídlem asi nebude až takový problém jako v Řecku. Srbsko je přeci jen výrazně levnější. Nicméně po oblečení byl mezi uprchlíky opravdu "hlad". Bylo vidět, jak obrovskou radost jim to udělalo. Už po cestě zpět nám posílali fotky plyšáků. :)

Jedna perlička na závěr

Přišel za mnou takový mladý Kurd. Ptal se, zda je to naše práce. Odvětím: "Jako co?" "No, pomáhat uprchlílkům." Zasmál jsem se a odpovídám: "Není to naše práce, ale náš koníček." :) Ten kluk byl fakt dojatý. Objímal nás a děkoval, že nám není jedno, jaký osud ti lidé mají. Pak říkal, že on sám nic nepotřebuje. Ale pro lidi v táboře naše pomoc znamená opravdu hodně.

Návrat

Vyrazili jsme směr domov plni emocí a s myšlenkami na osudy těch lidí, jak to vždy při opouštění táborů zažíváme. Přes drobné navigační potíže jsme se dostali kolem půlnoci do Brna. Kdybyste to náhodou nevěděli, tak přes Dunaj u Mohače není most, ale přívoz, který jezdí jednou za hodinu :)

V 01:00 parkuji dodávku a jsem doma.

Díky vám všem za pomoc a hlavně za podporu. Ti lidé si tam toho opravdu váží. Jsou vděční za každou ponožku, kterou dostanou ...

Jirka